Love is all aroud us.. Laska je vsude kolem nas..

Dneska jsem seděla ve škole a byli jsme spojeni s jinou třídou. Měli jsme francouzštinu a viděla jsem, že si jedna holčina musela přisednout ke klukovi z jejich třídy. Viděla jsem ten její zhnusený obličej a trošku jsem se zarazila.. Chovám se tak i já ke svým spolužákům? To snad ne.. Jak jsem tak přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že i já se k některým lidem chovám stejným způsobem.. Hned jsem se musela zeptat sama sebe, proč se tak chovám. Jestli je to zhnusení nad tím člověkem, nenávist,.. A uvědomila jsem si, že se tak chovám asi hlavně kvůli ostatním. Když se s tím člověkem nebaví ostatní a chovají se tak, tak proč ne já? Ale to je strašně odporný důvod. Taková já nikdy nechtěla být. A stejně se někteří chovají ke mně. Zajímal by mě důvod. Už od malička jsme všichni vychováváni tím způsobem, že dotýkat se nemocných je odporné a dotknout se například bezdomovce? Nemyslitelné. A tak asi stejně jako ostatní mám toto zafixované. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Proč taky? Proto jsem si začala povídat s klukem z naší třídy, se kterým by se nikdo jiný asi jen tak bavit nezačal. Ne že bych musela jeho společnost vyhledávat denně, ale každý jsme nějaký. Tak proč nepoklábosit s dívkou, která sedí vždycky v rohu, s klukem se kterým se nikdo nebaví, s člověkem, který pro ostatní asi nepředstavuje až takovou zábavu? Jeden kamarád se mě jednou zeptal, jestli je člověk, který na sebe všude upozorňuje, je bavič, je krásný a kterého všichni obdivují, lepší než ten, který sedí v rohu jak myška a je pomalu zalezlý pod stolem. Já si hned vybavila jedno moudro, které jsem někde četla a to že: Nejvíc hluku nadělá ten, kdo toho má nejméně co říct. A je to pravda. Ten člověk, který jen sedí a nemluví může být lepší mluvka než ten, který tu pusu nezavře. A to proto, že s největší blbostí se dá udělat nejvíce hluku… Asi si začnu konečně všímat víc těch lidí, kteří nejsou takový borci, co baví každého. Těch lidí, kteří svou nádhernou duši nechávají, až ji objeví někdo, kdo porozumí..